Založení Mariánského ústavu v Praze Matkou Františkou v roce 1880

Zprávy o činnosti nového řeholního společenství se rychle šířily, především zásluhou sester, které chodily po sbírkách. Matka Františka dostávala dopisy s přáním, aby také v Praze zřídila podobný ústav jako ten ve Vídni a v Brně. Dne 28. října 1880 se proto Matka Františka rozjela do Prahy. Se souhlasem a doporučením pražského arcibiskupa kardinála Schwarzenberga a se souhlasem zástupců města se rozhodla založit v Praze klášter. 30. října najala byt. Přitom již byl prohlédnut dům, který byl ke koupi. Jeho cena však byla příliš vysoká. Z Vídně pak poslala tři sestry do najatého bytu. Brzy nato se z Prahy dověděla, že cena vyhlédnutého domu je momentálně nejpříznivější. Vypůjčila si na zaplacení první splátky 3000 zlatých a dům, který se nacházel v Ječné ulici, koupila za 50.000 zlatých.

Dne 14. února 1881 se sestry do tohoto domu nastěhovaly. 2. května se začalo s adaptací a se zřízením domácí kaple. Práce postupovaly velmi rychle, takže dne 6. července 1881 mohlo být vykonáno slavnostní vysvěcení domu za účasti mnoha lidí, z nichž řada byla vysoce postavených. Klášter v Praze mohl klidně jít vstříc své budoucnosti, poněvadž Matka Františka zainteresovala pro něj mnoho významných lidí. Již 31. prosince 1880 posílá arcibiskup pražský všem děkanům diecéze přípis, ve kterém jim doporučuje sestry na sbírkách, neboť těmito sbírkami vykonává společnost prospěšnou činnost ve svém ústavě k blahu pomoc potřebujících dívek, hledajících službu a k blahu chudých dětí.

Historie domu do protektorátu roku 1933

V životopise Matky Františky z roku 1905 se o Mariánském ústavu v Praze říká: „Tisíce službu hledajících dívek tam našlo zaopatření, jakož i vyučování v nedělní škole, mnoho dětí výchovu a odrostlé dívky ve škole ručních prací praktické vzdělání, takže Matka Františka založením tohoto kláštera uvedla v život skutečně požehnané dílo.“

V letech 1881 až 1891 vedly sestry také domácnost v pražském semináři. Také v této době převzaly starost o kostelní prádlo kláštera Emauzy, a tak se vyvinula živá spolupráce a přátelství s tímto známým klášterem. Až do roku 1919 pak chybí jakékoli písemné zprávy o životě a činnosti sester v Mariánském ústavu. Následující skutečnosti jsou výpovědi sester, které v této době v Mariánském ú stavu působily.

Roku 1905, poněvadž se činnost sester rozrostla a stále více službu hledajících dívek i chovanek se hlásilo, byl ve dvoře postaven nový třípatrový dům. Bylo to nutné, protože dvacet sedm lůžek, které byly až dosud k dispozici pro službu hledající dívky, zdaleka nestačilo. Mnohé z těchto dívek musely bydlet v ústavu déle, aby se pro svou budoucí službu zapracovaly. Kolik službu hledajících dívek bylo tehdy v ústavu zaopatřeno, nevíme. Podle výpovědí sester jich bylo denně deset až patnáct. Zdá se, že toto číslo odpovídá skutečnosti. U příležitosti katolického sjezdu v Praze v roce 1935 bylo totiž statisticky podchyceno a tehdy sestry ještě měly podklady, aby to mohly zjistit – že v Mariánském ústavu v Praze bylo zaopatřeno sedmdesát tisíc službu hledajících dívek a sestry se také postaraly o jejich umístění. To je ohromné číslo! A jistě i v následujících letech bylo velmi mnohým službu hledajícím dívkám pomoženo. Mnohé z těchto dívek zůstaly i později ve styku s Mariánským ústavem a byla pro ně hned v prvních počátcích činnosti v Praze zřízena nedělní škola. V této škole se dívkám dostávalo nejen dalšího vzdělání v jejich oboru, ale byly sestrami vychovávány a vyučovány také po náboženské a mravní stránce. A tak mohly tyto dívky i v rodinách, ve kterých sloužily, vykonat v tomto směru mnoho dobrého. Podle poznámky v provinční kronice z 26. února 1920 i z výpovědí sester a také ze zprávy o činnosti společnosti vydané r. 1889 můžeme s jistotou tvrdit, že se zde od vzniku Mariánského ústavu trvale nacházela škola ručních prací. Jen během obou světových válek nebylo v této škole pro nedostatek místa vyučováno. Kolik žákyň tuto školu navštěvovalo, není možné zjistit. Údajně to bývalo dvacet až třicet žákyň. Od prvních dob byl v Mariánském ústavu také penzionát pro chovanky. Když byla v roce 1905 postavena ještě nová budova, mohl být přijat i větší počet chovanek. V nové budově byla také zřízena trojtřídní obecná škola s právem veřejnosti.

Období 1. světové války

Krátce před 1. světovou válkou koupily sestry ještě sousední dům, aby bylo více místa k rozšíření činnosti. Vypukla však válka a v Mariánském ústavu byla zřízena vojenská nemocnice se sedmdesáti lůžky pro raněné vojáky. Nyní musely sestry v nemocnici pracovat a poněvadž v ústavu ubylo hodně místa, musely být zrušeny dvě třídy obecné školy a uzavřena také škola ručních prací. Podstatně se snížil počet službu hledajících dívek a počet chovanek klesl na čtyřicet. Po válce byla vojenská nemocnice roku 1919 z Mariánského ústavu přeložena. V penzionátu, kam se hlásilo mnoho dívek, bylo zřízeno oddělení pro třicet dva studentek a úřednic. Byla znovu otevřena škola ručních prací. Značně se zvýšil počet dívek hledajících službu a stoupl zájem o vyučování hudbě. Z tohoto důvodu sestry ponechaly v ústavu pouze první třídu obecné školy a starší chovanci navštěvovali školu u sv. Anny, která patřila sestrám De Notre Dame.

V následujících letech až do 2. světové války mohly sestry nerušeně a v klidu vykonávat horlivě svou činnost. Nezaměřovaly se přitom jen na hmotnou pomoc potřebným, ale snažily se v první řadě dát náboženskou a mravní výchovu všem těm, kterým sloužily. Bohužel se však nedochovaly žádné písemné údaje z této doby.

Období 2. světové války

Po zřízení Protektorátu se v Mariánském ústavu zpočátku nic nezměnilo. Na oddělení pro službu hledající ubývalo dívek, protože nyní začal přidělovat pracovní zařazení pracovní úřad. Roku 1941 se v důsledku války stav chovanek snížil, ale hlavně klesl počet službu hledajících dívek. Začátek školního roku 1942/43 přinesl velké změny. Všechny soukromé školy byly zrušeny. Rovněž služba sester pro službu hledající dívky vlivem změn předpisů o pracovním nasazení zcela přestala. Do uvolněných místností se nastěhovala část obchodní školy a tyto místnosti využívala také ukrajinská univerzita.

V srpnu 1943 byla z rozhodnutí zdravotní komise Zdravotního úřadu hlavního města Prahy zřízena dětská nemocnice. Dne 4. února 1944 se nastěhoval nemocniční personál a 7 února také prvních třicet osm dětí do tří let. Následující dny přišly další. Sestry byly zaměstnány přímo v nemocnici, ale pouze jako pomocný personál pro úklid, vaření a praní.

Činnost Mariánského ústavu od konce války do roku 1950

Po válce byla v domě ještě stále nemocnice a nepomýšlela na odstěhování. Proto jí sestry musely dát úřední výpověď. Na konci srpna se větší část nemocnice odstěhovala a 2. září již přišlo šedesát dívek, většinou studentek. Ale místnosti, které před válkou sloužily dívkám hledajícím službu, zůstávaly prázdné. Toto zaměstnání přestalo v nových poměrech existovat. Proto byly nabídnuty prostory Charitě, která zde chtěla zřídit útulek pro ty, kteří přicházeli z venkova, aby si zde vyřídili své záležitosti.

Už na jaře 1948 bylo úřady oznámeno zabavení kláštera v Jiřetíně pod Jedlovou, sestry se měly ještě v březnu z kláštera vystěhovat. Podařilo se jim však v Praze dosáhnout toho že zabavení jiřetínského kláštera bylo odvoláno. Také sestry v Mariánském ústavu v Praze obdržely přípis, že ústav dostane národní správu. Po intervenci byla národní správa zrušena a nahrazena zmocněncem z ústředí Charity.

Po prázdninách roku 1948 bylo přes veškeré těžkosti a nejistoty v ústavu sto dvacet tři chovanek. V květnu 1949 převzal zmocněnec Charity svůj úřad. V září nastoupily do ústavu nové chovanky, ale jejich počet není uveden. Již od měsíce září chodily do Mariánského ústavu vždy nové a nové komise z různých úřadů a institucí prohlédnout si dům.

Konečně 24. září 1950 byla tehdejší provinční představená sestra Gabriela Jakubcová povolána do Prahy na Sekretariát pro církevní záležitosti a tam jí bylo sděleno, že mezi ostatními domy provincie se s okamžitou platností ruší také Mariánský ústav v Praze a že jej sestry musí během čtyř dnů opustit. Většina sester odešla do Jiřetína pod Jedlovou a odtud mladší sestry byly nasazeny do práce v továrně ve Varnsdorfu.

Další osudy Mariánského ústavu

Od roku 1951 sídlila v domě Vojenská správa, později Vojenská katedra Českého vysokého učení technického (ČVUT), která se definitivně odstěhovala v listopadu 1990.

Založení střední zdravotnické školy a rodinné školy

Budova byla sestrám Kongregace Dcer Božské Lásky vrácena v první vlně restitucí. Pro první období jej dala k dispozici Charitě. Ta měla v úmyslu zde zřídit azylový dům a sklad šatstva. Události se však nadále vyvíjely zcela jiným směrem a v budově vznikla v roce 1990 Církevní střední zdravotnická škola blahoslavené Zdislavy (v současnosti nese název Církevní střední zdravotnická škola Jana Pavla II.). Dům byl v té době stále v dispozici Charity. Pro charitní účely měl velmi výhodnou strategickou pozici v centru Prahy, ale její aktivity se dost dobře nedaly skloubit s chodem školy. Proto se Kongregace Dcer Božské Lásky rozhodla pro zřízení Rodinné školy, jež by kontinuálně navazovala na činnost Mariánského ústavu násilně přerušenou v roce 1950. Tehdejší provinční představená sestra Zdislava Komárková tak udala následující směr kláštera ne Ječné ulici v Praze: „Vždycky tento dům sloužil děvčatům a dětem, tak ať jim slouží i nadále.“ Zároveň vyjádřila přání, aby byla obnovena kaple, z které udělal komunistický režim skladiště. Toto přání se uskutečnilo 6. května 1994, kdy byla kaple znovu slavnostně vysvěcena.

Soukromá střední rodinná škola blahoslavené Zdislavy, kterou spravovala Kongregace Dcer Božské Lásky byla založena v roce 1992. Protože však bylo pro žákyně obtížné přispívat finanční částkou, proto v následujícím školním roce existovala škola pod Ministerstvem školství jako Církevní střední rodinná škola blahoslavené Zdislavy. Během dalších let docházelo ke změnám učebního plánu, studijní obory rodinných škol byly modifikovány na střední sociální školy. V současné době existuje škola jako Střední odborná škola sociální svaté Zdislavy, jejímž zřizovatelem je Česká provincie Kongregace Dcer Božské Lásky.

V roce 1994 došlo v důsledku nové koncepce k plánování transformaci zdravotnických škol. Vznikl nový projekt pro vyšší školy. Od roku 1996 tedy přibyla v budově bývalého Mariánského ústavu také vyšší škola, kde se vyučuje obor všeobecná diplomovaná sestra. Protože zájem o prostory v budově škol projevil Velvyslanec Suverénního řádu maltézských rytířů nese tato vyšší škola název Vyšší odborná škola zdravotnická Suverénního řádu maltézských rytířů, jejíž je řád zřizovatelem.

Příchod sester do Prahy po pádu komunismu v roce 1989

Protože v době komunismu nebylo možné přijímat žádné členky řádu (s výjimkou krátkodobého politického uvolnění v roce 1968) neměla provincie žádné nové sestry. Ty postupně přicházely a začaly se podílet na činnosti a poslání Kongregace v domě v Praze po revoluci 1989. První sestra do Prahy po pádu totality přišla v roce 1996. V rodinné škole, jejímž zřizovatelem je Kongregace, začala učit předmět rodinná výchova. Následovaly ji další sestry a podařilo se vytvořit malou komunitu. Sestry začaly znovu na škole vyučovat a mohl tak být obnoven účel původního „Mariánského ústavu“ v Praze.