Duchovní povolání

K čemu a jak nás Bůh volá a jak to poznat

Bůh nás povolává k bytí, když nás tvoří. Ale jemu nejde jen o to, abychom byli. On nás povolal k bytí proto, abychom byli šťastni. Abychom měli podíl na jeho nekonečné blaženosti. Ovšem člověk se k němu prvotním hříchem obrátil zády. A tak celé dějiny naší spásy zachycené na stránkách Písma jsou vlastně voláním Otce na své utíkající děti. „Mám vás rád! Vraťte se! Vždyť to, za čím jdete, vám nemůže dát štěstí!"

Kdo zaslechne toto volání, začíná s Bohem dialog. Příkladem je Abrahám, který jako první historická postava Písma uslyšel volání Hospodinovo. Uvěřil Božímu hlasu a vypravil se s ním na cestu do neznámé zaslíbené země. Na cestu, po níž jej Bůh doprovázel. A to i tehdy, když z ní Abrahám uhnul a šel si svou cestou. Hospodin dával jeho chyby do pořádku a citlivě ho vracel k „zaslíbené zemi". A po něm jeho potomky – Izraelský národ.

Tou „neznámou zaslíbenou zemí“, do níž Bůh volá každého člověka, je plné společenství s ním v jeho království. Do něho volá každého z nás naší specifickou cestou. Tou je určitá forma služby bližním – povolání ve smyslu profesním; určitý životní stav – manželství, kněžství, Bohu zasvěcený život; řešení konkrétních životních situací, do nichž se dostáváme.

Jak máme poznat, jaká je ta naše cesta, na kterou nás Bůh volá? Je to podobné, jako když rozebereme mechanický budík nebo hodinky a snažíme se je pak znovu složit. Vidíme, že jedna dírka v šasi je pro určitou osičku příliš velká, druhá příliš těsná, ale je tam jedna, která je tak akorát. Tam osička ozubeného kolečka sedne, nedrhne ani se neviklá.

Také my máme nějaké schopnosti, něco nás baví, dělá nám radost, přitahuje nás. Zkrátka cítíme se tam šťastni. To bude naše místo. Samozřejmě v každém povolání a stavu jsou chvíle, kdy se něco nedaří a přichází bolest. To je normální. Ale trvalá bolest při představě určité cesty je známkou, že pro toho člověka není tou pravou a má hledat dál. Bůh nechce smutné a otrávené služebníky.

Pokud jde o povolání ke službě Bohu v církvi, tak tam k našemu zájmu a našim schopnostem ještě přistupuje jako znak povolání přijetí církví. Nestačí, že já to chci dělat. Ještě církev musí tuto službu právě ode mne potřebovat. Povolání je schopnost a přijetí církví.

Jsou dvě věci, které si však musí dobře promyslet každý, kdo by chtěl „stavět věž", jak říká Ježíš v evangeliu. Zvážit své schopnosti – co je schopen udělat pro to, aby ty, s nimiž chce společně žít, učinil šťastnými, a míru své ochoty svými schopnostmi skutečně sloužit. Tu otázku si musí klást ten, kdo chce vstoupit do manželství, do řehole, nebo cítí povolání ke kněžství. Před manželstvím se musí ptát, čím je schopen obohatit svého manžela, manželku, a zda je to, čím disponuje, tím, v čem ten druhý vidí štěstí. Před vstupem do řeholní komunity se musí ptát, co je schopen a ochoten tomu společenství nabídnout. Ne, čím je mu to společenství schopno pomoci v jeho seberealizaci. A před kněžstvím, co je schopen a ochoten dát jemu svěřeným duším. Když má ochotu dát vše ze svého mála, může počítat s Božím doplněním na Boží všechno. Ale kde není vůle po sebedarování, Bůh, respektující naši svobodu, nezmůže nic.

Pokud Vás přitahuje život v řeholním společenství a toužíte zakoušenou Boží lásku rozdávat dále lidem kolem Vás, můžete nás kontaktovat. Jsme připraveny vás na vaší cestě rozlišování povolání doprovázet a podělit se s vámi o naše zkušenosti s jeho hledáním.