ČESKÁ PROVINCIE KONGREGACE DCER BOŽSKÉ LÁSKY

 Mariánský ústav v Opavě založený Matkou Františkou v roce 1870

V pořadí druhým z domů po založení Kongregace ve Vídni byl dům v Opavě. Slečna Scholastika Vladařová, kterou Matka Františka Lechnerová ve Vídni propustila, začala sama v Opavě činnost. Najala si byt, přijala tři služebné dívky, začala sbírat peníze na zřízení Mariánského ústavu tak, jak to viděla u Zakladatelky Kongregace. Proto přijela 10. října 1870 Matka Františka se sestrou Aloisií Argauer na pozvání otce Josefa Bendy do Opavy. Chtěla vše uvést na pravou míru. Viděla však v tomto vůli Boží, proto do Opavy poslala ihned po odjezdu čtyři sestry, které zde začaly svou činnost. Začátky byly velmi skromné, čtyři sestry ve třípokojovém bytě, které se věnovaly sedmi dívkám hledajícím službu. Mnohé dívky musely být odmítnuty. Proto sestry najaly větší byt. Sestry učily také ručním pracím a měla-li se činnost rozvíjet, bylo nutně třeba větších prostor.

Proto píše dne 13. června 1871 Matka Františka arcibiskupovi olomouckému a prosí jej o peněžitou půjčku ke koupi domu v Opavě: „Od založení Mariánského ústavu v Opavě v říjnu minulého roku, bylo tam již zaopatřeno 70 služebných dívek a umístěno v dobrých rodinách. Ke dni 1. a 15. každého měsíce stojí přede dveřmi ústavu zástup dívek, hledajících službu, ale poněvadž tam mám jen 7 lůžek, musí být odmítnuty. "

Po delším hledání se podařilo sestrám najít vhodný dům, bývalý klášter, na Rybím trhu číslo 4. Dne 18. prosince 1871 byla uzavřena kupní smlouva na 29.000 zlatých, samotnou Matkou Františkou, která spoléhajíc na Boží pomoc podepsala smlouvu a složila zálohu 1.000 zlatých. Jela do Německa, aby sháněla nutné peníze na zaplacení domu. Koupí domu nastaly velké finanční potíže, které se ještě zvětšily nutnými úpravami domu.

Po přestěhování se konalo slavnostní svěcení Mariánského ústavu na Rybím trhu 4. září 1872. Byla sloužena první mše svatá v tamní kapli za účasti asi 20 kněží a mnoha lidí z města i venkova. Sestry pokračovaly ve škole ručních prací, zřídily nedělní školu, přijímaly službu hledající děvčata a chovanky.

Od roku 1874 byla představenou domu sestra Stanislava Fuss. Za jejího působení se činnost sester rozrůstala. V roce 1878 bylo trvale v ústavu umístěno a vychováváno 22 sirotků, pracovalo zde 10 sester mimo ty, které byly na sbírkách.

Matka Františka v říjnu 1880, po 10 letech činnosti Mariánského ústavu v Opavě, podává zprávu olomouckému arcibiskupovi o dosavadní činnosti sester:

„Od založení ústavu v říjnu 1870 bylo do dnešního dne:
2146 službu hledajících dívek bezplatně zaopatřováno, vyučováno a umístěno v práci,
236 sirotků vychováváno a zaopatřeno zdarma, žili v ústavě a školu navštěvovali ve městě,
186 chovanek vyučováno za nepatrný poplatek ve škole ručních prací,
240 dětí vyučováno v ručních pracích soukromně.
Je zde nyní 15 sester."


(Těmto údajům je třeba rozumět tak, že jsou to vždy součty za určité období či rok. Někteří během služby odešli, jiní přišli. Někteří byli v ústavě jen krátkou dobu, jiní dobu dlouhou.)

Velikou událostí pro Matku Františku, všechny sestry a celý Mariánský ústav byla návštěva císaře Františka Josefa I. v Opavě 21. října 1880. Císař navštívil kapli, prohlédl si celý dům a velice pochválil činnost sester.

Protože veškerý provoz i chod ústavu byl umožněn jen z výnosu sbírek sester a milodarů dobrodinců, měly sestry co dělat, aby ústav udržely v nerušeném chodu činnosti. I když sestry žily velmi skromně, mnohdy se situace stávala velmi svízelnou, ale důvěra sester v Boží pomoc byla veliká a sám Bůh vždy pomohl.

V roce 1887 bylo přistavěno druhé poschodí domu. Sestře Stanislavě Fuss se podařilo získat na přístavbu od císaře Františka Josefa 16.000 zlatých a od knížete Liechtensteina 6.000 zlatých. Přístavbou získaly sestry nové prostory, které mohly využít. V Mariánské ústavu nyní byly umístěny: dívčí obecná škola s právem veřejnosti, škola ručních prací, nedělní škola, večerní škola, mateřská škola, penzionát pro vyučování domácích prací, sirotci, službu hledající dívky. Sestry také vyučovaly náboženským věcem, pořádaly exercicie nejen pro chovanky a dívky jejich škol, ale i pro ostatní dívky a ženy. Jenom v měsíci srpnu 1888 se těchto exercicií zúčastnilo celkem 224 dívek a žen. Pro rozrůstající činnost se dům stal malým a sestry musely koncem února 1889 zrušit mateřskou školu, protože počet chovanek se velmi rozrostl.

Za velké účasti nejvlivnějších opavských žen byl 3. května 1895 v Mariánském ústavě založen spolek pro výrobu paramentů. Tento spolek vyráběl nádherná mešní roucha. Dlouho velmi prosperoval, pořádal výstavy svých prací.

V srpnu 1904 bylo v Mariánském ústavu 25 sester, 74 chovanek - z toho 35 dětí, 137 službu hledajících dívek a 164 dívek, vyučovaných ručním pracím. Pro nedostatek místa byla ale tohoto roku na tři roky zrušena jedno třídní dívčí škola s právem veřejnosti. Byla zde Mariánská družina. Sestra představená Stanislava i ostatní sestry si byly už dlouho vědomy, že kapacita domu nestačí a že je nutné pořídit dům daleko větší. Stále se splácely dluhy, které se udělaly koupí tohoto domu, proto se maximálně šetřilo. Roku 1905 se podařilo všechny dluhy splatit a sestry začaly vyřizovat všechny náležitosti ke stavbě nového domu.

Dne 25. září 1907 byl slavnostně položen základní kámen ke stavbě Marianum. Stavba byla dvoukříd1ová, uprostřed byl umístěn klášterní kostel- pseudorománská bazilika. Stavbu projektoval Adalbert Bartel a realizovala ji firma Aloise Geldnera. Ukazoval se organizační talent a neúnavná houževnatost Matky Stanislavy. Roku 1908 pracovalo na stavbě budovy 247 dělníků, takže stavba rychle pokračovala a byla již za rok a půl hotová. Sestry se práce nebály a přiložily samy ruku k dílu. Pracovaly jako tiché včelky. Po dobu stavby využily každé volné chvilky, aby pomáhaly při pracích. Kopaly základy a vykopanou hlínu samy odvážely do zahrady, kde vznikl vysoký násep, dělící zahradu zeleninovou od ovocné.

Svou činnost nový dům Marianum, který byl postaven na rozsáhlých loukách nad Opavou, zahájil 1.dubna 1909. Dne 3. dubna 1909 byl v tichosti vysvěcen, protože slavnostní posvěcení se mělo konat až s konsekrací kostela, který byl součástí ústavu. Tento kostel, který byl pouze vybílen, byl slavnostně vysvěcen 5. června 1910 olomouckým světícím biskupem dr. Wiesnerem, byl zasvěcen Božskému Srdci Páně. Později byl v letech 1923-1930 kostel nádherně vymalován v beuronském stylu benediktýnským mnichem, bratrem Antonínem Vrbíkem z Emauz v Praze.

Se stavbou nového Mariánského ústavu vznikaly pochopitelně zase nové dluhy a sestry musely opět přísně šetřit, protože musely ústav i celý provoz hradit ze svých prostředků, tj. ze sbírek a milodarů dobrodinců. Matka Stanislava psala žádosti na všechny možné strany, prosila Severní dráhu o jízdenky za poloviční cenu, když musela jezdit do Vídně. Subvence ze strany státu byla nepatrná.

Budova Marianum byla dostatečně rozsáhlá, sestry mohly svou činnost dostatečně rozvinout. Z budovy na Rybím trhu se roku 1910 přestěhovalo: 29 sester, 48 chovanek, 20 žen z domova pro ženy, 126 službu hledajících dívek, kterým byla hledána pracovní místa v rodinách a sirotci. Také se zde nacházel penzionát, škola ručních prací, škola hospodyňská pro veřejnost a nedělní škola, kterou v roce 1910 střídavě navštěvovalo 370 služebných dívek a dívek pracujících v továrnách. Dostatek místa umožňoval rozvíjet velké exerciční hnutí. Během srpna 1914 se zde mohlo exercicií zúčastnit 382 děvčat. Ústavní kostel, veliký a krásný, byl věřícími hojně a často navštěvován. Také vznikl v části domu domov pro přestárlé, kde se sestry staraly o ženy a manžele, kteří už nebyli schopni se sami o sebe postarat. Tato část domu měla k tomu uzpůsobené menší pokoje. Domov pro přestárlé byl svého času nejlepším a velmi vyhledáván, takže brzy nedostačoval.

Příležitost k jeho rozšíření se naskytla velmi brzy. V roce 1913 zemřel stavitel soused Josef Kmentt a dědička obou sousedních domů č. 43 a 41 Aurelie Grtzbachová oba domy ústavu prodala. Sousední dům byl zvýšen o dvě poschodí a přístavbou nad průjezdem spojen s původní budovou. Tak se činnost opět rozšířila. Celkovou činnost sester od roku 1890 do konce roku 1914 znázorňují tyto údaje:

1689 službu hledajících dívek bylo přijato, zaopatřeno a obstaraná jim místa,
901 chovanek, mezi nimi mnoho sirotků, bylo bezplatně zaopatřeno, vychováno a vyučováno,
134 žen bylo v domě opatrováno,
2 471 dívek služebných a z továren navštěvovalo nedělní školu,
69 630 dnů, ve kterých byla bezplatně poskytnuta celodenní strava,
počet žákyň ručních prací a ve škole hospodyňské není uveden.“

 

Období 1. světové války

Po vypuknutí 1. světové války roku 1914 se činnost v Marianum změnila. Celý ústav byl Matkou Stanislavou Fuss za spolupráce s Červeným křížem přeměněn na vojenskou nemocnici se 120 lůžky. Zůstalo zde pouze několik sirotků a žen v domově, o které se sestry staraly. 34 sester si vykonalo nutné školení a věnovalo se raněným a nemocným. Hlavním lékařem byl MUDr. Oto Malý, soudní přísežný znalec psychiatrie. Po dobu války se zde vystřídalo 10.000 raněných vojáků. Po skončení války byla nemocnice 25. června 1918 v Marianum zrušena. Sestry ale svou bývalou činnost dosti dlouho nemohly zahájit. V ústavu bylo ještě 193 raněných vojáků, a také byly činěny pokusy ústav zabavit a přeměnit ho v obytný dům. Sotva toto nebezpečí pominulo, přišlo sestrám nařízení, že musí velkou část ústavu uvolnit pro zřízení státní zemědělské školy.

Sestry sice ihned po skončení války požádaly o povolení ke zřízení penzionátu a hospodyňské školy v Marianum, ale dlouho nedostávaly žádnou odpověď. Protože se situace pro Marianum stávala nejistou, snažila se Matka Stanislava s MUDr. Oto Malým, který se stal přítelem ústavu, hledat jiné cesty, aby i nadále Marianum zůstalo ve vlastnictví sester. Všimli si, že psychiatrická léčebna byla přeplněna a duševně nemocné děti byly dávány jednak do domácí péče, jednak mezi dospělé pacienty, což bylo pro ně velmi nevhodné pro středí. Proto tehdejší ředitel Zemského ústavu pro choromyslné, MUDr. Beck přijal jejich nabídku, k umístění nervově nemocných dětí do uvolněných místností. Tak roku 1920 bylo převezeno 30 dětí do Marianum. Přemístěné děti zůstaly i nadále pacienty ústavu pro chorobomyslné, který za ně platil stravné, zajišťoval prádlo a oblečení i jeho praní. Mimo tyto děti byly přijímány i nové z rodin na doporučení sociální péče. Během dvou let vzrostl počet dětí na 92. Po právní stránce se ústav časem osamostatnil, vždy však zůstal v úzké spolupráci s psychiatrickou léčebnou, která přejímala nejtěžší typy dětí do své péče a do Marianum předávala ty děti, u nichž byla naděje, že budou schopny částečné výchovy a výuky. Proto při ústavu byla zřízena dvoutřídní pomocná škola s přípravkou. Této škole bylo uděleno výnosem Zemské školní rady v Opavě dne 9.9.1921 právo veřejnosti. Náklady na děti nesly částečně domovské obce, sociální péče, zbytek byl hrazen z dobrovolných milodarů, které sestry nasbíraly na sbírkách. Sestry se tímto činem, ale nevyhnuly tomu, že v části domu, byla přece jen zřízena roku 1921 státní zemědělská škola. Sestry proto mohly pomalu začít se svou činností. Byly opět přijímány službu hledající dívky, chovanky, do domova staré ženy. Byla zřízena hospodyňská škola.

Roku 1927 byla státní zemědělská škola z Marianum odstěhována, takže 1.9.1927 mohly sestry otevřít v ústavě mateřskou školu, do které se hned přihlásilo 50 dětí. Je až neuvěřitelné, kolik činnosti 35 sester v Marianum zvládly. K tomu ještě si ústav vedly a opravovaly, také zajišťovaly vše potřebné pro ústav. V domě se stál konaly exercicie, kterých se zúčastňovalo velké množství dívek a žen, některé byly členky v Mariánských družinách, které sestry vedly.

 

Období 2. světové války

Za 2. světové války byla původní činnost sester z větší části zrušena. Hospodyňská škola byla zrušena, mateřskou školu převzala NSV (National sozialistische Volkswohlfahrt). Počet chovanců se značně zmenšil, péče o službu hledající dívky úplně odpadla, protože rozmisťování pracovních sil převzal pracovní úřad. Počet žen byl stejný, ale počet psychicky nemocných dětí se stále zvyšoval: Za doby okupace měl ústav největší rozsah, neboť péči o děti převzala Zemská péče o mládež v Liberci a ta sem doporučovala nejen děti ze Slezska, ale i z Čech a Německa. Donutila domovské obce nebo zákonité zástupce dětí, že za každé dítě museli platit 1,5 marky denně. Sestry za svou práci honorovány nebyly.

Ačkoli nacistická vláda chtěla mít veškerou výchovu ve svých rukou, a proto rozpouštěla v zabraných územích všechny dětské domovy vedené řády a rušila církevní školy, o děti slabomyslné neměla zájem. Proto se Mariánský ústav udržel i v této těžké době. Utrpěl však tím, že ústavní škole bylo odebráno právo veřejnosti a děti nesměly být vyučovány, ale pouze ošetřovány a zaměstnávány. V té době zde bylo 230 dětí, ale byl to stav pouze přechodný, protože všechny místnosti, které bylo možno uvolnit - učebny a ústavní sál - sloužily jako ložnice a nebyly místnosti pro denní zaměstnání a hry dětí. Nejtěžšími zkouškami pro sestry byly doby náletů, zvláště v noci. Nebylo maličkostí dopravovat všechny děti rozespalé a nechápající do sklepů a po náročné celodenní práci být s tolika dětmi v přeplněných místnostech. Sestry vytrvaly i v nejtěžších chvílích, kdy se Opava po dobu přechodu fronty úplně vylidnila. Tři měsíce trávilo 230 dětí a 42 sester ve sklepních místnostech. Všichni strádali nedostatkem vody a potravin.

Úžas Rudé armády, která zjistila ve sklepích zdánlivě neobydleného domu 230 dětí a 42 řeholnic, byl veliký. Z příkazu sovětského velitele bylo Marianum ihned zásobeno pitnou vodou a potravinami. Bylo toho už velmi třeba. Stateční obyvatelé se těšili značné pozornosti sovětských důstojníků a mužstva. Aby ústav nebyl vojáky obtěžován, napsal jeden sovětský major na hlavní vchod:

Zde se nachází dětský domov vstup zakázán 23.4.45. Vojenský komandant Major (podpis nečitelný).

Válka zanechala více stop, než se na první pohled zdálo. Zásahem byla zničena velká část střechy. Příchodem deštivých dní začala stropem prosakovat voda do ložnic a na chodby. Ve zničeném městě nebylo dost dělníků, kteří by rychle pomohli. Zničena byla i všechna okna a dveře, proto všichni dále spali ve sklepech, dokud se okna nezajistila alespoň lepenkou. Brzy byly škody opraveny a sestry mohly pokračovat ve své činnosti. Od listopadu 1945 byla zase otevřena hospodyňská škola, brzy nato i škola mateřská a penzionát. Ústav také do své péče přijímal děti nalezené, děti ze sběrných středisek a děti rodičů z pracovních táborů. V roce 1945 prošlo ústavem 200 těchto dětí ve věku od půl roku do 14 let. Ústav přitom neměl za celý rok 1945 a začátkem roku 1946 žádný příjem a obchodníci se zdráhali vydávat ústavu potraviny na úvěr. Co se nachodila tehdejší představená M. Gabriela Jakubcová na úřady se žádostí o pomoc. V době největší tísně, kdy byl provoz Marianum pro naprostý nedostatek prostředků vážně ohrožen, nastal obrat k lepšímu. Okresní národní výbor v Opavě uznal velké potíže ústavu, uhradil ošetřovné za děti jím do ústavu přidělené v roce 1945. Z jiné strany přišla potěšující zpráva, že ministerstvo vnitra hodlá uhradit ošetřovné za děti německé národnosti se zpětnou platností od 1.5.1945.

V roce 1946 nastal velký pohyb. Chovanci německé národnosti, kteří měli příbuzné v Německu, byli postupně odsunováni a na jejich místa byly přijímány hlavně děti z Ostravska a Olomoucka.

V březnu 1947 přijelo do Opavy v rámci hostitelské akce z východního Slovenska, hlavně z okolí Bardějova, 130 dětí na zotavenou. Děvčata a několik chlapců bylo umístěno v rodinách a zbývajících 75 chlapců strávilo tuto zotavenou v Marinaum.

Jako po první světové válce, tak i po druhé, musel ústav zápasit o své bytí a nebytí. Opět se našlo mnoho zájemců, kteří neměli pochopení pro potřeby duševně nemocných a kteří viděli jen velkou vybavenou budovu, která by mohla sloužit jiným účelům.

Od roku 1946 prošel ústav mnohými změnami. Při diferenciaci duševně nemocných dětí byla z Marianum odsunuta ta nejvíce postižená část dětí do Javorníka.

 

Období totality – od zrušení klášterů v roce 1950 do pádu komunismu v roce 1989

Roku 1950 byla zestátněna pomocná škola a rozšířena o dvě třídy s civilními učitelkami. Tři sestry, mající příslušnou kvalifikaci učily na této škole dále. Téhož roku byla zrušena hospodyňská škola a také mateřská škola byla zestátněna a byla zde nová civilní učitelka. Roku 1951 byl zestátněn i dětský domov a pomocná škola byla rozšířena až na devět tříd. Od 1. října 1951, kdy v Mariánském ústavě byly v podstatě jen psychicky postižené děti a staré ženy v domově, byla obojí činnost zestátněna, sestry zde začaly pracovat jako státní zaměstnanci. Za rok, 1. května 1952 byl pro Marianum ustanoven civilní hospodářský správce a k 1. říjnu téhož roku byl ustanoven ředitel pro školu psychicky postižených dětí.

Zprávy z toho období nám říkají následující:

„Na konci roku 1952 bylo v domě, kromě civilních zaměstnanců
56 sester,
36 psychicky postižených dětí předškolního věku,
102 psychicky postižených dětí školního věku,
31 psychicky postižených nad 15 let věku,
70 žen a mužů v domově pro staré lidi.“

V roce 1956 byli žáci se svými učiteli přemístěni do zvláštních dětských domovů v Heralticích a v Dubové. V Marianum zůstaly jen děti se střední mentální retardací. Schopnější z nich navštěvovaly ústavní pomocnou školu, která měla čtyři třídy. I tato škola byla roku 1959 zrušena a děti částečně schopné výchovy byly rozděleny do zvláštních dětských domovů v ostravském kraji. Do Marianum byly od té doby umisťovány jen děti zbavené školní docházky a s těžkým mentálním postižením.

Od roku 1960 převzal stát zcela péči o děti psychicky nemocné a o důchodce. Také ústav Marianum, který byl částečně řízen Charitou, byl zestátněn. Všechny sestry byly převedeny do státní služby a dostaly tím nárok na všechny hmotné výhody zaměstnanců.

V letech 1960 a 1964 došlo k přemístění domova důchodců. V prvním roce bylo vystěhováno první poschodí domova důchodců a na uvolněné místo byly nastěhovány ležící děti. Druhé poschodí bylo přemístěno roku 1964. Důchodci byli přestěhováni do jiných domovů v kraji. Po dobu trvání domova důchodců, tj. od roku 1908, bylo v něm ošetřeno 685 starých lidí. Vystěhováním domova dosáhl Mariánský ústav kapacity 300 dětí a stal se tak největším ústavem sociální péče pro děti na Moravě i v Čechách.

V roce 1966 v Marianum pracovalo 70 sester. Postupně se jejich počet vlivem stáří a odchodu do důchodu zmenšoval, sestry byly státní mocí okamžitě přemisťovány do Charitního domova v Jiřetíně pod Jedlovou. Ústav, který byl plně v civilní správě začal přijímat další a další civilní zaměstnance.

V roce 1975 Okresní národní výbor sloučil všechny ústavy sociálních služeb. Zanikla tak právní subjektivita a samostatnost a poprvé se vytrácí z úředního názvu ústa~ slovo Marianum. V roce 1978 bylo sestrám úředně oznámeno, že vlastníkem budovy ústavu je od roku 1972 Československý stát. Nyní zde bylo 295 postižených dětí, 59 sester a téměř stejný počet civilních pracovníků. Ze sester se staly pouhé zaměstnankyně a z prostor, ve kterých bydlely, platily nájem. Nesměly na děti nijak nábožensky působit, byl zákaz přijímat jakékoli nové členky Kongregace. Mnohokrát sestrám hrozilo násilné vystěhování z Marianum.

 

Marianum po roce 1989

Roku 1991 byla budova vrácena sestrám Kongregace Dcer Božské Lásky ve špatném technickém stavu. Od tohoto roku získal ústav opět právní subjektivitu, je státní rozpočtovou organizací, zřizovatelem je Okresní úřad Opava. Opět nese název Marianum. Ředitelkou se stala řádová sestra, která začala rozvíjet systematicky výchovnou a vzdělávací činnost. Celý objet se začal opravovat. Byla zbudována nová prádelna, kuchyň, topení, oprava fasády domu, oprava dvora, úprava chodníčků v zahradě pro vozíčkáře, bezbariérové vstupy do budovy. Postupně se snižovaly stavy klientů. Klienti byli rozděleni do výchovných skupin, kde se rozvíjí jejich rozumové a praktické schopnosti. Navštěvují keramickou, tkalcovskou, košíkářskou či stolařskou dílnu, které byly zřízeny. Vyšívají, pletou, háčkují, kreslí. Mají možnost zpívat v pěveckém kroužku, učí se na hudební nástroje, nacvičují divadelní představení. Zúčastňují se různých přizpůsobených sportovních závodů a olympiád, kde dosahují vždy vynikajících výsledků. V září 2007 se dokonce dvě klientky s doprovodem zúčastnily Speciální olympiády v Shanghai, kde vyhrály první místo v Bocce. Během roku navštěvují různá divadelní představení, koncerty, cirkusy. Pro klienty se připravuje řada zajímavých kulturních a zábavných akcí. Oblíbené jsou maškarní plesy, výlety, dny otevřených dveří a mnoho dalších akcí. Sestry zde vyučují náboženství a každá podle svého vzdělání slouží klientům. Cílem všech činností je, aby klienti vedli plnohodnotný život, srovnatelný s ostatními lidmi, aby byli šťastní a spokojení.

V roce 2003 se stal zřizovatelem Moravskoslezský kraj. Ten roku 2004 jmenoval nové vedení ústavu, které provádí postupné kroky k provedení transformace sociálních služeb. Marianum se stalo Domovem pro osoby se zdravotním postižením a Centrem denních služeb.

Od prosince 2008 se rozšířilo o chráněné bydlení v Jakartovicích - Deštné.

V Opavě vzniklo také roku 2009 chráněné a podporované bydlení.

Mariánský ústav Opava