ČESKÁ PROVINCIE KONGREGACE DCER BOŽSKÉ LÁSKY

Založení Kongregace Dcer Božské Lásky

21. listopad slaví Kongregace Dcer Božské Lásky jako svátek svého založení. V ten den roku 1868 obdržela zakladatelka Františka Lechnerová povolení k založení dobročinné společnosti, jež by se věnovala služebným dívkám přicházejícím do velkoměst hledat práci. Cesta k uznání této společnosti jakožto Kongregace procházela ještě dlouhým vývojem. Matka Františka rovněž získala povolení ke sbírkám milodarů pro toto nové dílo. Základ byl tedy položen. Nastěhovala se do podnájmu malého bytu v ulici Taubstummengasse číslo 5. Měla tedy povolení, ale jak získat spolupracovnice – budoucí sestry, jež by s ní sdílely téhož ducha a kráčely vytyčenou cestou ve službě Bohu a bližním. Rozhodla se zajít do různých klášterů, aby poprosila kněze, aby když uvidí u mladých dívek touhu k řeholnímu stavu, je upozornili na její společnost. Jako první ze všech se přihlásila do Kongregace Dcer Božské lásky Kateřina Bendová češka, pocházející z Bukova. Přišla již 5.12. 1868. Obdržela řeholní jméno Lucie. Ve Stuppachu u Gloggnitz našla další spolupracovnici – Judithu Köck – budoucí sestru Josefu, která nastoupila 27.1.1869. Boží prozřetelnost přiváděla mladé společnosti nové členky. Společně chodily sbírat dobrovolné milodary na svůj účel – vybudování Mariánského ústavu. Podnikaly své cesty za sbírkami v Rakousko-Uhersku, ale i přes jejich hranice.

Matka Františka se snažila získat pro společnost vlastní dům, což se jí za pomocí dobrodinců podařilo ve III. vídeňském okrese na Fasangasse č.4. Nyní měly sestry svůj vlastní domov, svůj klášter kam se vracely z namáhavých sbírek. Tam mezi svými vlastními zdmi mohly se znavené po namáhavých sbírkách znovu občerstvit, vzájemně povzbudit v ovzduší řeholního společenství, třebas byl počet sester ještě malý. Vybavení domu bylo prosté, sestry spaly na slamnících, měly jeden vařič a několik málo příborů. Dále jeden krucifix, sošku Nejblahoslavenější Panny Marie, dva skleněné svícny, k tomu přibyla soška svatého Josefa a jeden ruční svícen. Chudičká jako zařízení byla též i strava prvních sester. Zakladatelka pro ně vařila skromnou polévku, aby když se vracely domů, mohly se občerstvit teplým jídlem.

Nově příchozí sestry se již také začaly připravovat na různé oblasti budoucí činnosti Kongregace studiem, vyučením se nějakému řemeslu nebo vedením domácnosti. Matka Františka dobře viděla námahu a vyčerpávající nasazení sester při sbírkách. Nebyl ještě žádný noviciát, pravidla řeholního společenství byly v počátku. Proto jakmile to situace umožnila, poskytla svým prvním spolupracovnicím, které byly doslova „vhozeny do vody“ vykonání exercicií, prostřednictvím kněze, který je tak uváděl v jejich nový, duchovní stav. K této příležitosti jim zakladatelka udělila jako řeholní oděv prozatím jednoduchý černý šat s bílým čepečkem, z čehož měly sestry velkou radost. Mladé společenství se pomalu utvářelo nejen počtem, ale především duchovním životem. Modlívaly se společně denně ranní a večerní modlitby z modlitební knihy a také tzv. mariánské hodinky, které byly tehdy součástí modliteb v církvi té doby.

V různých oborech vnější činnosti se zaznamenával rychlý pokrok. Vídeňská městská rada udělila Společnosti povolení ke zprostředkování vhodných pracovních míst služebným děvčatům. Kdo potřeboval pomocnici v domácnosti, mohl se zeptat v Mariánském ústavě a podle možnosti mu bylo vyhověno. Počet ústavů pro služebné stoupal téměř s každou nově založenou filiálkou, neboť téměř všude začínala Kongregace svou činnost tímto směrem. Prvními domy byly ve Vídni, Opavě, Brně a Budapešti. Čtyři roky od založení bylo v nově zřizovaných Mariánských ústavech po celém tehdejším Rakousko-Uhersku přijato 10 600 chudých služebných děvčat, 9 800 děvčatům se zprostředkovalo nové služební místo, v nemocnicích a chudobincích nalezlo práci 590 děvčat. V nedělních školách bylo po tuto dobu vyučováno 210 žákyní. Chudých dětí ve školách ručních prací bylo vyučováno 160. Bezplatně bylo v ústavech zaopatřeno a vyučováno 322 sirotků. V dětské opatrovně v Dornbachu bylo pod dohledem sester 130 dětí.

Františka Lechnerová za pomocí otců jezuitů pracovala na tvorbě pravidel pro nově se rodící řeholní společenství. Tato „pravidla“ byla pak v roce 1871 potvrzena příslušným biskupem a přijata jako tzv. Stanovy. Papežského uznání (v té době papež Lev XIII.) se Kongregaci dostalo 26. července 1884 a sestry tedy mohly poprvé skládat doživotní sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Do té doby byly skládány tzv. přísliby. Ve zmíněných Stanovách vyjadřuje zakladatelka účel své společnosti takto: „Členky Společnosti mají být služebnicemi a nástroji nekonečné Boží Lásky a sice v slově i skutku podle vzoru našeho Pána Ježíše Krista. Aby toto připomínala, jmenuje se tato Společnost: Společnost Dcer Božské Lásky“.

Zakladatelka, která před lety samotná procházela vídeňskými ulicemi s touhou založit řeholní společnost, držela nyní v ruce záruku jejího bytí, nejvyšší církevní stvrzení. Jím je Společnost uznána za jednu z ozdob církve a služby Boží. Práce na pravidlech nadále pokračovaly – bylo nutné aby prošly probací k jejich konečnému schválení Římem. Roku 1891 následovala předběžná probace. Konečné schválení přišlo tři roky po smrti zakladatelky Kongregace Dcer Božské Lásky, 18. srpna 1897 papežem Lvem XIII.

Po smrti Františky Lechnerové 18.4.1894 byla novou generální představenou Kongregace zvolena jedna z jejich prvních spolupracovnic – s. Ignácie Egger. Ona, která již za života zakladatelky byla její první rukou, znala nejlépe její úmysly i jejího ducha byla povolána dále stavět a upevnit započaté dílo.