ČESKÁ PROVINCIE KONGREGACE DCER BOŽSKÉ LÁSKY

Mučednická smrt sester

        Na pozvání arcibiskupa Dr. Josipa Stadlera uvedla zakladatelka Kongregace Dcer Božské Lásky Františka Lechnerová v roce 1882 své řeholnice, Dcery Božské Lásky, do Sarajeva (Bosna). V roce 1911 založila v Pale, nedaleko Sarajeva klášter „Mariin domov“, původně plánovaný jako místo zotavení pro nemocné sestry a učitelky výchovného ústavu St. Joseph v Sarajevu. Marriin domov se stal známým svými dobrými skutky ke všem potřebným, kteří zaklepali na jeho dveře. Proto byl nazván „Hospic chudých“. Ve válečném roce 1941 se nacházely v klášteře v Pale Sr.M.Jula Ivaniševič narozena 1893- Chorvatka - jako představená, Sr.M. Berchmana Leidenix narozena 1865 - Rakušanka, Sr.M. Krizina Bojanc narozena 1885 - Slovinka, Sr.M. Antonija Fabjan narozena 1907 - Slovinka a Sr.M.Bernadeta Banja narozena 1912 - Maďarka.

        Těchto pět řeholnic sestra Mária Jula (Kata Ivaniševic), s. Mária Bernadetta (Terezia Banja), s. Mária Krizina (Jozefa Bojanc), s. Mária Antónina (Jozefa Fabjan) a s. Mária Berchmana (Karolina Anna Leidenix), vydávalo v duchu své Kongregace, činorodé svědectví o křesťanské lásce svým způsobem života a svou prací. Nenáročně a obětavě pečovaly o nemocné, velkoryse rozdávaly chléb dětem ve státním Domově mládeže, bez rozdílu, jaké víry nebo národnosti děti byly a pomáhaly chudým žebrákům, kteří k nim přicházeli dolů z pohoří Romania.

        Srbští četníci přesto všechno 11. prosince 1941 všech pět řeholnic násilně odvlekli ve směru Goradže, Mariin domov vyloupili a nakonec zapálili. Jejich Křížova cesta v zimě a ve sněhu bez patřičného oblečení a také trápeny výslechy, hrozbami a urážkami je nejprve vedla až do Careve Voda a Sjetlina, kde 76-letá sestra Berchmana vysílena námahou cesty a celým tím případem byla oddělena od ostatních sester a zadržena. Ostatní sestry byly dále odvlečeny do Goradže. Čtyři dny a čtyři noci trvala jejich cesta z Pale přes pohoří Romanija až do Goradže. Když tam 15. prosince odpoledne došly, byly umístněny v kasárnách v druhém poschodí. Ještě téže noci vnikli rozjaření a opilí četníci k řeholnicím a chtěli je znásilnit. Po krátce trvajícím boji se sestra M. Jula Ivaniševič dokázala vytrhnout z rukou opilého vojáka a utíkající k oknu zvolala: „Kriste, zachraň nás!“ a vyskočila z okna. Ostatní jí následovaly a jedna po druhé vyskákaly oknem dolů. Četníci nejprve na okamžik strnuli, ale pak plni hněvu pospíšili před budovu kasáren a nožem zabili už zraněné řeholnice a jejich mrtvá těla hodili do řeky Driny, která tudy protéká. Sestra Berchmana zůstala asi deset dní v Sjetlině a zřejmě se jí vedlo lépe. Měla následovat ostatní spolusestry do Goradže, ty však byly už mezitím zavražděny.

        Dva četníci ji odvezli na koňských saních. Řidiči saní vyprávěli, že sestra asi došla ke svým spolusestrám, ale jeden z nich měl její růženec kolem krku a na něm bylo poznamenáno, že byla 23. prosince 1941 v lese zavražděna.

            Sestry známé jako „Drinské mučednice“, sloužily jako misionářky velkodušně a obětavě Bohu a pomáhaly chudým a trpícím v Bosně. Svou věrnost Bohu dosvědčily v prosinci v roce 1941 prolitím krve. Je oprávněné s vírou doufat, že jejich prolitá krev bude semenem pro nové, uvědomělé a zodpovědné křesťany. A také i pro nová duchovní povolání v dnešní době. Jsou mocnými přímluvkyněmi ve všech potřebách, zejména v těžkých životních zkouškách a nebezpečích. V roce 2002 byl ukončen diecézní proces blahořečení Božích služebnic. Dne 24.9.2011 byly sestry v Sarajevě blahořečené kardinálem Angelem Amatem SDB, prefektem Kongregace pro kauzy svatých.         

 

 

                      Životopisy jednotlivých mučednic                                           

  

sestra Marie Jula Ivanišević

(1893 -1941)

 

    Sestra Jula Ivaniševičová, představená kláštera v Pale, se na­rodila dne 25. listopadu roku 1893 a při křtu dostala jméno Kateřina. Byla chorvatské národnosti. Otec Nikola a matka Tere­zie, rozená Šimunovićová, žili ve Slavonii ve vesnici Godin­jar, patřící do farnosti Staro Petrovo Selo. Pracovali jako rol­níci, měli polní hospodářství. Jako většina tehdejších rodin měli bohaté potomstvo. Z matriky na farním úřadě ve Sta­rém Petrově Sele je možné vyčíst, že se jim narodilo jedenáct dětí. Kateřina (řeholním jménem Jula) byla v pořadí osmá.

 

Příkladné dětství

    Rodina Nikoly a Terezie Ivaniševičových byla skutečně zbož­nou rodinou. V jejich rodinném kruhu neznali hřích ani zlo­bu. Doma se několikrát denně společně modlili a v neděli se účastnili mše svaté. Šlo o katolickou rodinu s křesťanskou tradicí, kde společná modlitba a upřímná zbožnost tvořily základ šťastného života. Kateřina ukončila základní školu v místě bydliště. Jako desetiletá začala číst díla svatého Jeronýma, která rodiče odebírali. Tyto publikace byly známé a katolíky velmi ob­líbené. Malá Kateřina ráda četla, obzvláště životopisy sva­tých. Už jako dítě se rozhodla, že se nevdá a vstoupí do kláš­tera. Také dala slib, že nebude jíst maso, ani na Vánoce, ani na Velikonoce. Všichni doma věděli o tomto jejím slibu a respektovali ho. Tomuto rozhodnutí byla věrná až do je­denadvacátého roku svého života, kdy vstoupila do kláštera a tam maso z poslušnosti zase začala jíst. Od svého mládí byla skromná, taktní, s nikým se neháda­la. Nechodívala na venkovské slavnosti či zábavy. V kostele vedla modlitby, zvláště mariánské pobožnosti v květnu a říj­nu, a připravovala se na vstup do kláštera.

    Kateřina vstoupila do kláštera, když jí bylo jedenadvacet let. V únoru roku 1914 získala všechny potřebné doklady a odešla za svým vytouženým cílem - do kláštera Dcer Božské Lásky v Sarajevu, tedy do Institutu svatého Jo­sefa. V rodné vesnici se rozloučila se všemi známými s tím, že odchází sloužit Ježíšovi. V letech 1914 až 1916 byla v no­viciátu a dne 16. srpna roku 1916 složila ve Vídni věčné sliby. Stěžovala si, že nerozumí němčině, a představené zase ne­uměly chorvatsky. Dějiny se opakují i v současnosti, mnoho chorvatských děvčat, hlavně z Bosny a Hercegoviny, poslali do různých klášterů v Evropě bez znalosti jazyka dané země. Sestra Jula byla nejdříve zodpovědná za ekonomický úsek v Institutu svatého Josefa v Tuzle. Potom nějaký čas pracovala v komunitě Betanija v Sarajevu. Následně několik let pracovala na pediatrii v Záhřebu, odkud byla přeložena do Pale a jmenována představenou tamní komunity.

Řeholní duch sestry July

    Mnohé sestry se o sestře Jule vyjádřily jako o příkladné řeholnici. Sestra Marie Leonarda tvrdí, že sestra Jula vždy nabídla svou postel spolusestře, která to víc potřebovala, a ona sama spala na zemi. Jiná sestra říká, že sest­ra Jula nenechala ani jediného chudého odejít s prázdnýma rukama. Představená Jula chtěla obšťastňovat druhé.

    Na sestru Julu její spolusestry často vzpomínaly hlavně proto, že byla vždy usměvavá a z jejích očí vyzařoval nad­přirozený klid.

 

 

 

 

sestra Marie Berchmana Leidenix

(1865 – 1941)

 

    Sestra Berchmana Leidenix se narodila dne 28. listopadu roku 1865 ve Vídni, ale skoro celý svůj život prožila v Bosně. Ve svém rodném městě vystudovala na dětskou ošetřovatelku a později ještě obor všeobecná zdravotní sestra. Když k tomu přičteme noviciát, zjišťujeme, že v době, kdy s. Berchmana přišla do Bosny, měla ukončené tři školy. Tehdy právě bylo území Bosny osvobozeno od turecké nadvlády. Berchmana se velmi rychle naučila chorvatsky. Jako dětská zdravotní sestra ošetřovala nemocné děti a rovněž učila na několika základních školách, učila i novicky.

 

Vychovala a formovala mnoho generací sester Kongregace Dcer Božské Lásky.

 

Ekumenické cítění sestry Berchmany

    Sestra Berchmana byla známá svým silně ekumenickým postojem. Když pracovala v Breške, nedaleko Tuzly, říkali jí tam „turecká sestra", protože ošetřovala a učila číst a psát muslimské děti. Na konci 19. století bylo zvláštnosti, když někdo na bosenském venkově uměl číst a psát.

    V posledních letech života, která sestra Berchmana strá­vila v Pale, ji místní pravoslavní nazývali „srbská matka", protože svou prací udělala mnoho dobrého pro srbské pra­voslavné, kteří nikdy nebyli diskriminováni v porovnání s ka­tolíky a muslimy. V době první světové války pracovala ve višegradské vo­jenské nemocnici, kde ošetřovala všechny raněné, ať už po­cházeli z rakousko-uherského vojska, nebo ze srbského. Tím, že se starala o všechny raněné, byla velmi uznávaná a vážená. Ranění vojáci, rakouští i srbští, ji nazývali „matkou vojáků".

 

                                              Padesát let v Bosně

    Padesát let prožitých v Bosně konala dobro a usilovala o zvelebení Bosny, jež byla čtyři sta let okupovaná osman­skými Turky. Po tolika letech konání dobra byla stařičká s. Berchmana zabitá lupiči, kteří se považovali za bojovníky velkého srbského království pod záštitou dynastie Karadjordjevičů. Někteří připisovali vinu sestře Berchmaně, že sestry včas neodešly z Pale. Ona si totiž nedokázala představit, že by ně­kdo mohl být zlý jako šelma v lidské kůži a že by ji mohl zabít, ji, která opustila svou rodnou zemi, Rakousko, a jeho hlavní, císařské město Vídeň a přišla do bosenských hor, aby tu žila – do míst, kde nejsou silnice ani elektrický proud, vodovod, ani nic ostatního z moderních vymožeností, jež zanechala ve Vídni. Nechápala, že by někdo mohl být tak nelidský a za to všechno, co vykonala pro dobro lidí, ji „odměnil“ nucenou nekonečnou cestou přes Romaniju a pod Pračanským mos­tem jí podřízl krk. Z těchto důvodů byla sestra Berchmana v zimě roku 1941 proti odchodu sester z Pale. Tvrdila, že se­stry nikomu nic zlého neudělaly, naopak učinily tolik dobra všem, včetně srbských pravoslavných.

 

 

 

sestra Marie Krizina Bojanc (1885 – 1941)

 

    Sestra Marie Krizina (Josefa) Bojancová se narodila dne 14. května roku 1885 ve Smarjetě ve Slovinsku v rodině Mi­chala a Marie, rozené Bizjakové. Při křtu dostala jméno Josefa. Sestra Krizina byla v pořadí druhá z pěti dětí. Její otec odešel za prací do Ameriky, jako mnoho jiných Slovinců v té době, a nikdy víc už o něm rodina neslyšela, ztratila s ním jakýkoli kontakt. Rodiče nějaký čas provozovali hospodu, později se matka věnovala jen práci na poli a výchově dětí. Matka sestry Kriziny byla mimořádně zbožná žena. Přestože jejich dům byl od nejbližšího kostela vzdálený čtyři kilometry, chodila každý den na mši. V neděli chodily všechny děti ráno na mši svatou a po poledni na nešpory. Proto není nic zvláštního, že se v této rodině zrodila dvě řeholní povolání. Josefa vstoupila do Kongregace Dcer Bož­ské Lásky v Sarajevu a přijala jméno Krizina. Její mladší se­stra Angela ji později následovala a také vstoupila do sarajevského kláštera.

    O sestře Krizině  se ví, že byla pro sestry vzorem. Ve všech komunitách, kde žila a pracovala, ji spolusestry poznaly jako skromnou, pokornou a jednoduchou sestru, která dovedla usilovně pracovat. Všechny sestry obdivovaly její vytrvalost, neboli pracovala od rána do večera, a to i při nejtěžších a nejobyčejnějších pracích. V oblasti duchovního života byla známá svou velkou úctou k Panně Marii. V době přípravy na všechny mariánské svátky se modlila novénu k její cti a povzbuzovala k tomu i ostatní sestry.

    V Pale vykonávala dost těžkou práci na zahradě, v chlévě i v domě. Pracovala na slunci i v dešti. Klášter v Pale byl prů­kopnický z ekonomického pohledu a nic v něm nechybělo ani zvenku, ani zevnitř, a to právě díky pracovitosti sestry Kriziny, jíž všechny ohromovala. Tím, že dokázala pěstovat pro sestry všechno, co potřebovaly k obyčejnému živobytí, pomáhala nejen celé komunitě, ale svým příkladem ovliv­ňovala také ženy a muže v Bosně, u nichž vycítila, že jim chybí smysl pro pořádek, uvědomovala si jejich lhostejnost a špatné využívání času.

    Je třeba dodat, že rolníci v Bosně by si žili mnohem lépe, kdyby více pracovali. Proč neměli chuť pracovat? Odpo­věď nám nabízejí dějiny. Muž musel bojovat ve válce, když žena zůstala doma, starala se o domácnost a často musela velmi těžce pracovat. Leckdy nedokázala všechno zvlád­nout. Druhý důvod je ještě znepokojivější. Bosna byla ně­kolikrát vypleněná, zpustošená a zničená. Lidé jednoduše netoužili něco vlastnit, neměli chuti nic stavět, poněvadž vě­děli, že by jim všechno znovu sebrali, vypálili nebo zdevas­tovali. A kdyby se to náhodou nestalo, tehdejší nepopulární režim by na tyto „venkovské vlastníky“ rychle uvalil vysoké daně. To všechno vyvolalo v bosenském člověku přesvěd­čení, že se nevyplatí pracovat a ani nic vlastnit, nezbývá nic jiného než být apatický a spokojit se s tím nejnutnějším! Romanija udělat zemědělský zázrak, který by nezaostával za žádným z předních evropských zemědělství. Rolníci - katolíci, muslimové či pravoslavní - obdivovali vzornou práci a dílo sester a nedokázali si představit, že by mohli něco podobného vytvořit i oni na svém pozemku. Zatímco ostatní sestry učily ve škole a ošetřovaly nemocné, sestra Krizina spolu se sestrou Antonijí svou vzorně obhospoda­řovanou zahradou nabízely takříkajíc zemědělskou školu v údolí Romanije.

 

 

 

sestra Marie Antonija Fabjan

(1907 – 1941)

 

    Sestra Marie Antonija Fabjan se narodila dne 23. Ledna roku 1907 ve vesnici Malo Lipje u Aidussiny ve Slovinsku. Při křtu dostala jméno Josefa. Její rodiče se jmenovali Ivan a Josefa, rozená Kraljová. Řeholní roucho přijala v roce 1930. Roku 1932 složila první sliby a dne 28. srpna rod 1937 pak věčné. Když byla umučena, měla čtyřiatřicet let.

    Její otec Ivan byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství měl jednu dceru a dva syny. Po předčasné smrti své první manželky se znovu oženil. Vzal si Josefu Kraljovou, s níž měl pět dětí: Josefa, Františka, Josefu (sestra Antonija), Amálii a Angelu. Když měla nejmladší dcera dva roky, zemřel. Jeho manželka zůstala sama s pěti vlastními a třemi nevlastním dětmi. Veškerá zodpovědnost spočívala na ní. Vlastnili roz­sáhlé polnosti, kde musela každý den pracovat, aby uživila početnou rodinu. Nebyla to však jediná starost této vdovy. Ještě víc se sna­žila o duchovní výchovu dětí. Doma byla matkou i otcem v jedné osobě. Každý den se společně modlili a v neděli se vždy účastnili mše svaté. Matka Josefa si všimla, že star­ší dcera, pojmenovaná po ní, byla obdařena mimořádnou Boží milostí. Byla mírná, velmi zbožná, inteligentní, nada­ná, jedním slovem to bylo milé děvče. Matka často říkávala, že ji měla obzvlášť ráda a měla v ní velkou pomocnici.

    Malá Josefa navštěvovala čtyři roky základní školu v rodné vesni­ci, kde se učilo ve slovinštině. V roce 1918, po skončení první světové války, v době, kdy v našich končinách zuřila španělská chřipka - budoucí drinská mučednice měla jedenáct let - její matka zemřela. Děti tak byly úplnými sirotky. Příbuzní se postarali o všech osm dětí. Každý si vzal jedno. Josefa se dostala ke své tetě, která ji přijala velmi dobře, starala se o ni jako o svou dceru a vychovávala ji v duchu přísnosti a zbožnosti. Josefa, zdra­vé, pěkné, inteligentní děvče, se svěřilo tetě se svou touhou vstoupit do kláštera. Teta přijala toto rozhodnutí jako Boží vůli a ani na chvíli nezapochybovala o Josefině povolání. Tak tedy Josefa vstoupila do kandidatury v klášteře Dcer Božské Lásky v Sarajevu. Odtud napsala své tetě, že je velmi mi šťastná a spokojená.

    Sestry, jež ji poznaly, říkaly, že byla vždy mírná, úslužná a laskavá ke všem. Sestra Antonija v roce 1937 složila věčné sliby do rukou tehdejšího generálního vikáře sarajevského arcibiskupství Marka Alaupoviče. První sliby složila roku 1932 za přítomnosti doktora Smiljana Čekady. Budoucí drinská mučednice složila své sliby před budoucími sarajevskými arcibiskupy. Slovinský kněz a spisovatel František Xaver Meško vzpomíná, že sestra Antonija byla mimořádně snaživá v klášteře v Pale, dělala vše, ale hlavně těžkou práci v domě, na zahradě i v chlévě, kde se starala o krávy a vepře.

 

 

 

sestra Marie Bernadeta Banja

(1912 – 1941)

   

Z pěti mučednic byla sestra Bernadeta nejmladší, když pod­stoupila mučednickou smrt, měla pouhých devětadvacet let. Narodila se dne 18. června roku 1912 ve vesničce Veliki Grdje­vac u Bjelovaru. Byla Chorvatka, ale její rodina měla maďarský původ. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie v roce 1932 složi­la věčné sliby a hned ji, jako mladou sestru, poslali do kláštera v Pale, kde zůstala až do dne, kdy četnici na klášter zaútočili. Vařila pro sestry, pro hosty a pro všechny, kteří se sem přijeli léčit nebo si odpočinout.

    Sestra Elekta, která mučednici Bernadetu velmi dobře znala, říkala, že když připravovala oběd nebo večeři, pro­zpěvovala si náboženské písně a byla vždy mimořádně ve­selá. Když pracovala u pece či umývala nádobí, pořád si zpí­vala náboženské písně, to byla její modlitba. Všichni, kdo ji znali, tvrdí, že nikdy nebyla zklamaná nebo nespokojená se svou prací, naopak, byla velmi pracovitá. Všechny spoluses­try se shodují na tom, že šlo o dobrou a svatou sestru.

    Sestra Bernadeta zdědila po svých rodičích hlubokou zbožnost. Její rodiče byli ve vesnici Veliki Grdjevac známí svým praktikováním křesťanského života. Doma se denně společně modlili a chodili na nedělní mši svatou. Rodiče se pravidelně přes týden i v neděli účastnili nešpor, různých procesí a jiných pobožností, až se o nich ve vesnici začalo říkat jako o těch, kdo žili podobně intenzívním duchovním životem, že jsou zbožní „jako Banja". Je pochopitelné, že se v této rodině zrodilo opravdové řeholní povolání.

Vyhledávání

Kontakt

Česká provincie Kongregace Dcer Božské Lásky Marie Kadlčíková (sestra Blanka)
Rooseveltova 47
Opava
746 01
tel.: +420 553 608 511
IČ: 00494453
DIČ: CZ 00494453